Tomáš

Běž, věř a dokaž

Následující rozhovor vychází z Tomova vyprávění o jeho cestě životem po těžké nehodě na motorce, která se stala v roce 2007. Tom v něm otevřeně mluví o „smazaném mozku“, boji se strachem i o tom, jaké to je vracet po letech péči systému skrze práci.

Jak vzpomínáš na den své nehody? Co se tehdy stalo?

Vzpomínám si na to jen jako na takovou mlhu. Vím, že jsme jeli na motorky a já jsem stihl napsat mamce SMS: „Čau mami. Jdu se projet, zatím čus“. Bylo mi tehdy šestnáct, skoro sedmnáct let. Samotnou nehodu si nevybavuju, ale z vyprávění vím, že pro mě letěl vrtulník. Úplně jasně si ale pamatuju moment před operací. Když mě přivezli na sál, doktoři se dohadovali, jestli se do mě vůbec „pouštět“. Mladší doktor tehdy řekl: „Jo, otevřeme ho. Má ještě před sebou celý život.“

Jak úraz ovlivnil tvůj další život?

Zásadně. Jako by se mi v hlavě všechno smazalo – musel jsem se znovu učit číst, psát, počítat. Trvalo to třeba pět let, než jsem zase začal číst. Fyzicky to bylo taky těžké; měl jsem zlomené obratle a levou ruku. Strávil jsem rok v Jánských Lázních a prošel spoustou dalších zařízení. Dneska sice dokážu udělat pár kroků, ale samostatná chůze je pro mě pořád výzva, se kterou bojuji dodnes.

Zmínil ses, že při chůzi bojuješ se strachem. Jak se s tím pereš?

Je to zvláštní, ale nesmím se na tu chůzi vůbec soustředit. Jakmile na to myslím, dostanu strach. Musím se třeba dívat z okna nebo myslet na něco jiného – pak jdu hezky. Je to takový začarovaný kruh, protože terapeuti se o mě bojí, aby se mi nic nestalo, a zakazují mi to.

Dnes už ale také pracuješ. Jak ses k práci dostal?

Pomohl mi jeden asistent, Tomáš. Zeptal se mě, co by mě bavilo a že bych měl tu péči, co do mě stát vrazil, nějak systému vrátit. Vždycky mě bavila elektronika a opravování věcí. Druhý den mi zavolal, jestli zvládnu dojet na Pankrác, a já se odtamtud vrátil s pocitem, že mám práci. Pracuji na DPP, vítám zákazníky v obchodě a dělám to už několik let. Kolegové mě tam vidí rádi a mě ta práce těší.

Co pro tebe znamená organizace Cerebrum?

Dozvěděl jsem se o nich na Facebooku. Nejvíc mě baví jejich rekondiční pobyty. Je to pro mě takové zpestření roku, když je ten běžný život někdy monotónní. Zažijeme tam spoustu legrace a je tam dobrá parta.

Jak ses smířil s tím, co se ti stalo? Co tě motivuje jít dál?

Někdy je to těžké a mám pocit, že mi docházejí síly, protože je to už dlouhá doba. Ale pořád tam je to přání jednou zase normálně chodit. Hodně mě motivovaly i příběhy lidí, kteří na sobě makali a dokázali se změnit, jako třeba v televizi v pořadu o hubnutí. Viděl jsem tam „choďáky“, co to zvládli, a říkal jsem si, že bych to chtěl taky tak.

Jakou radu bys dal lidem se získaným poškozením mozku?

Moje rada je prostá: makat, makat, makat. I když mě to občas už unavuje, vím, že bez toho to nejde. A taky mám takové krédo: „Běž, věř a dokaž.“. Prostě to nevzdat a pořád věřit, že se to může posunout.