Pavel a Jana

Následující vyprávění napsal Pavel, jehož rodina před třemi lety slyšela od lékařů nelítostný verdikt: „Připravte se na nejhorší. Umírat bude v řádu týdnů, možná měsíců, z bezvědomí se neprobere, s tím se musíte smířit“.

Dnes je Pavel (44 let) schopný vyťukat na počítači svůj příběh:

V roce 2020 se mi přihodila mozková příhoda.

Začal obyčejný den. Ráno jsem vstal před šestou hodinou do práce, na osm vezl dětem do školy sběr, o půl deváté byla schůze s podřízenými a v devět s nadřízenými. A mezi těmito dvěma schůzemi se to stalo.

Potom jsem byl do Vánoc v kómatu a dalšího půl roku na oddělení intenzívní péče, kde mě přivedli k životu. To jsem měl ještě dvě hadičky, co mi šly z břicha. Pak jsem byl měsíc v neskutečně hrozné Chuchelné, potom konečně tři měsíce v Klimkovicích. Tam se ze mě stal člověk.

Pak jsem se snažil dozrát do stavu, ve kterém bych se nemusel stydět za své postižení. Ale v březnu dalšího roku jsem si nalomil kyčel. A tím začaly moje problémy. Nemohl jsem došlápnout na pravou nohu. A to mě omezuje do teď.

V červnu jsme jeli na dovolenou na dva týdny, první do Alp a druhý k moři.  Zvláště moře mi dalo hodně.  Plaval jsem s maskou a neměl jsem s tím žádné potíže. Ale do vody mě musela vyklopit manželka.

Kolem této akce jsem začal chodit na botulotoxin. Nejdříve dvakrát do Ostravy, pak třikrát do Olomouce. Vždy po třech měsících.  Taky chodím do Jitrocele v Olomouci cvičit jednou týdně na celé dopoledne. Ještě chodím jednou týdně na jednu hodinu k terapeutce na cvičeni a jednu hodinu má u nás zaplacenou cvičitelka na protahovaní celého těla. Třikrát jsem taky cvičil s šumperským Pontisem na třítýdenní stáži.

Ted uběhly tři roky, jsem na vozíku, pravou stranu těla necítím a nepoužívám a sotva mluvím. To je kompletní popis toho, co dělám.

K Pavlovu příběhu dodává manželka Jana, povoláním architektka:

Manžel utrpěl bez jakékoliv vnější příčiny těžké krvácení do mozku, praskla malá céva. Jednalo se o náhlou příhodu u do té doby naprosto zdravého člověka, sportovce, který během posledních 14 let neměl ani chřipku. Z velkého sportovce, aktivního manžela, otce dvou dětí se stal během minuty invalida se závislostí na cizí péči.  Zůstala jsem sama na dvě nezletilé děti se starostmi o prostou existenci (splátky hypotéky nepočkají). Stala jsem se plně pracující živitelkou rodiny a realizátorkou veškeré péče o manžela.  Je to vyčerpávající.

Na dýchacím přístroji byl více jak měsíc, v bezvědomí celkem čtyři. Ve Vojenské nemocnici v Olomouci hodně spal, mozek se probíral, trošku cvičil, dorozumíval se jen tabulkou s písmenky. Pak následoval přesun do Chuchelné, kde se měl dostat do formy. Byl to velmi traumatizující zážitek pro něj i pro rodinu, péče zde i v rámci covidového období rozhodně neprobíhala ideálně. Dnes to hodnotí jako slepou uličku k nabytí zdraví. Napnula jsem všechny síly na přesun do Klimkovic, kde absolvoval tříměsíční speciální neurorehabilitační program, který ho vrátil zpět do života a hlavně vrátil naději, že nic není tak úplně ztraceno.

Pavel začal na sobě makat. Nemluvil, a dnes už téměř srozumitelně pomalu mluví, viděl dvojitě a špatně – dnes je schopen si normálně číst, trénujeme chůzi (postižení celého těla z něj udělalo stoletého staříčka a v počátcích jen trochu hýbal levou rukou a nohou. Byl to velký sportovec, dříč, zdravý člověk, a tak má šanci.

Nevzdal se. Zvyká si na jiný život možná jen na vozíku a plánuje, že se bude schopen starat o své děti a v budoucnu se zase vrátí ke svojí profesi strojního inženýra. Nejdřív ale potřebuje získat zpět ztracenou soběstačnost, a to zejména speciálními neurorehabilitacemi.

Speciální neurorehabilitace, klinická logopedie, oční cvičení a mnohé další léčebné metody jsou z veřejného pojištění hrazeny symbolicky a navíc jsou značně nedostupné. Je to finančně i časově nesmírně náročné. Pomohla nám sbírka i Konto bariéry.

Snažím se mu být co největší psychickou podporou. Je to neustálý boj.

Nezbývá než makat a doufat, že Pavlův mozek najde cestu k samostatnosti těla. Samostatnost! Toť mé i jeho přání!

Pro letošní rok pořizujeme Pavlovi speciální pomůcku uvolňujícího oblečku Exopulse Mollii Suit, dále plánujeme pokračovat v neurorehabilitaci v centru Jitrocel Olomouc, Pontis v Šumperku, logopedie v Klimkovicích. Není to zdaleka vše, denně musí hodinu cvičit logopedii a další kognitivní funkce. A taky už musí trochu žít – zajímat se o děti a ženu. Letos mi opravdu už chce koupit kvítko k narozeninám. A taky si chce uklidit v dílně, být užitečný…