Marie
Následující rozhovor vznikl v Cerebru na jaře roku 2026. Maruška je členem našeho týmu, věnuje se komunitě a peerování. Maruška je mladá žena, které nehoda změnila život, ale která se nikdy nevzdala a dál žije naplněným životem a zůstává optimistická.
Jak vzpomínáš na den své nehody a co se vlastně stalo?
Z nehody si nic nepamatuji. Vše, co nyní vím, je od mého muže Lukyho, který byl také jejím účastníkem. Nehoda se stala v srpnu 2008. Bylo mi 19 let. V autě nás bylo pět (čtyři kluci a já). Seděla jsem za řidičem, vedle mě Luky a další kamarád. Vyjeli jsme z penzionu v dopoledních hodinách na výlet na zámek Blatná. Jeli jsme po neoznačené silnici. Najednou byl před námi dům, a tak to řidič stočil mezi stromy. Při nárazu do stromu jsem vletěla hlavou do střechy. Nárazy jsem si zlomila klíční a obě stydké kosti. Začali mě resuscitovat. Následně jsem byla vrtulníkem převezena do nemocnice v Českých Budějovicích. Zhruba po třech týdnech jsem byla převezena vrtulníkem do nemocnice v Motole na jednotku intenzivní péče. Má první vzpomínka je na mamku s mým mladším bratrem Kubou, jak mi nabízejí, ať si vyberu ze dvou chlebíčků. Uvědomila jsem si, že nemůžu mluvit, tak jsem na jeden ukázala. Když jsem po čase byla schopna chodit, jíst a komunikovat, tak mě konečně propustili. Poté jsem docházela na rehabilitaci na Albertov.
Jak úraz ovlivnil tvůj další život?
V lednu 2009 jsem se vrátila do školních lavic, protože jsem neměla dodělané studium. Byla jsem ve 3. ročníku SZŠ. Ze školy jsem si toho moc nepamatovala. Zapomněla jsem na příklad i jména spolužáků i veškerou látku, tak jsem studium přerušila. V září 2009 jsem nastoupila opět do 3. ročníku. V říjnu jsem potom odjela do lázní Vráž u Písku, kde jsem se dala po fyzické stránce dohromady. Začala jsem běhat, abych nabrala svalovou hmotu. Po návratu do školy se mi přitížilo, protože jsem měla hodně učební látky na dodělání. Školu jsem proto v pololetí ukončila – moje snaha o její dokončení nevyšla.
Jak ses dostala do Cerebra?
O Cerebru jsem se dozvěděla od maminky. Začala jsme sem chodit na trénink kognitivních funkcí. Absolvovala jsem také rekondiční pobyt a projekt Cesta do práce. Díky tomu jsem se mohla vrátit na pracovní trh. Od roku 2023 do dnešního dne pracuji v Cerebru a jsem za to neskutečně ráda.
Jaký je tvůj život dnes?
S manželem Lukášem máme dceru Lucinku, která chodí do druhé třídy. Společně žijeme v rodinném domě se psy, kočkou a králíky.
Jak ses smířila s tím, co se ti stalo a co tě motivovalo k uzdravení?
Vždycky jsem byla optimistická. Říkala jsem si: „Musím jít dál“. Oporou mi byl manžel Lukáš a já jsem naopak chtěla být rovnocennou partnerkou jemu.
Jakou radu bys dala lidem se získaným poškozením mozku?
Nikdy to nevzdávejte. Je tu pro co žít – rodina, přátelé, domácí zvířata…
Jak se změnil tvůj pohled na život?
Pohled na život se mi nezměnil, myslím si, že jsem ho měla stejný. Život stojí za to žít.
