Kamil

Následující rozhovor vznikl na jaře roku 2026 po emailu. Kamil v něm popisuje svůj život s onemocněním, které ho v roce 2017 upoutalo na lůžko.  

Na úvod rozhovoru i v jeho průběhu jsem si dovolila citovat pár vět z připravované Kamilovy autobiografie, které jeho život před i po mrtvičce dokreslují. 

„Jenže já vypnout neuměl. Nezastavil mě výslech. Nezastavilo mě rozebrané auto. Nezastavila mě únava. Možná jsem jel životem na plný plyn. Možná jsem občas přehnal rychlost.

Když se ohlédnu zpátky, skoro to vypadá, jako bych měl s osudem podepsanou osobní smlouvu. On házel klacky pod nohy a já je používal jako palivo.

Můj život nebyl rovná silnice. Byl to terén. Bláto, výmoly, občas výbuch.

Ale víte co? Nikdy jsem nezůstal ležet. Každá rána mě zpomalila, ale nezastavila. Každý pád mě naučil vstát rychleji. 

Možná jsem byl magnet na maléry. Ale zároveň jsem byl magnet na přežití. Život mě zkoušel. Zkoušel, kolik toho vydržím. A já pokaždé odpověděl stejně. Zvedl jsem se. Otřepal prach. A šel dál.“

Jak vzpomínáš na den, kdy tě postihla CMP? 

Pamatuji si, že jsem se v noci probudil a nemohl se hýbat. Zůstal jsem ochrnutý na všechny končetiny, měl jsem zasažené řečové centrum i svaly, které zajišťují kousání. Od té doby jsem byl uzamčen ve vlastním těle. 

„Ležel jsem tam. Slyšel jsem všechno. Rozuměl jsem všemu. A nemohl jsem dát ani náznak, že jsem při vědomí.“ Já vše plně vnímal, ale okolí to nevědělo, to byly nejhorší okamžiky mého života. 

Po třech měsících si logopedka všimla, že reaguji očima, a tak jsem začal komunikovat se svým okolí pomocí herní lišty připojené k PC.  Mrkáním očí jsem dokázal napsat mail, dorozumět se s okolím! Cítil jsem se konečně zase jako člověk.

Jak CMP ovlivnila tvůj další život? 

Život se mi změnil úplně. Z pracovitého chlapa, kterého nic nezastavilo a který pracoval ve dne v noci, se stal člověk plně závislý na péči svého okolí. 

A jak žiješ dnes? 

Dnes žiji sám v domě, který je bezbariérově upraven, využívám technické a technologické výdobytky dnešní doby, spousty věcí ovládám přes mobilní telefon. Sám si vyluxuji a vytřu robotickým vysavačem, otevřu si, zavřu a zamknu dveře, stáhnu si rolety, rozsvítím světla, zapnu topení. 

Během týdne mi dovážejí obědy z Bohuslavic, o víkendu mi vaří moje maminka. Docházejí za mnou pečovatelky a sestřičky, které mě posadí na vozík, na motomed, který pasivně procvičí mé končetiny. Pomůžou mi uklidit myčku nebo vyndat prádlo z pračky. Co je zrovna potřeba. Dvakrát do roka si objednám profesionální úklid. 

A pomalu začínám verbálně komunikovat. Sice pomalu, ale domluvím se. Řeknu, co potřebuji.

Jak ses smířil s tím, co se ti stalo? 

Prostě si vážím toho, co je, protože bylo hůř. Momentálně bych nic nijak výrazně neměnil.  Je hodně pracné udržet se doma a nejít do ústavu. Ale já jsem byl vždycky člověk, který nebyl zvyklý ležet a to, že mám povinnosti, mi udržuje čistou mysl. Nemám čas na deprese. Nemám ani léky na psychiku, prostě vážím si toho, co je. Bylo hůř!

„Dnes už vím, že ten největší boj nebyl s úřady. Ani s nemocí. Byl se mnou samotným. Se sebelítostí. Se strachem. S představou, že můj život skončil.“

Jak na tvoji příhodu reagovalo okolí a kdo byl tvojí největší podporou?

Moji nejbližší, bývalá manželka a celá rodina se semkla a podporovala mě. 

„Dnes už nemůžu polevit. Jakmile cvičení vynechám, tělo tuhne. Rehabilitace pro mě není volba, je to nutnost. Je to způsob, jak si udržet všechno, co jsem vybojoval, a nenechat si ukrást další kousek sebe.“

Jakou radu bys dal lidem se získaným poškozením mozku?

Vytrvat a žít jak to jde, protože život je krásný.

Jakým způsobem se změnil tvůj pohled na život?

Moje chuť žít nezná hranice. Vážím si více lidí, kteří jsou nápomocní a ochotní mi pomoci.