Jana
Janě je 52 let. V prosinci v roce 2021 těsně před Vánocemi ji prasklo aneurysma v mozku. Do té doby žila hektickým životem novinářky, ráda cestovala a o existenci nějaké výdutě v hlavě neměla ani tušení. Dnes už ví, že nic není zadarmo, ale že i s poškozením mozku se dá žít plnohodnotný život.
Tento rozhovor byl sepsán v létě roku 2026.
Jano, co se vlastně tenkrát v prosinci stalo? Měla jsi nějaké varovné signály?
Vůbec žádné. Cítila jsem se dobře, jen mě občas bolela hlava, ale to jsem přičítala tomu, že hodně pracuji. Žila jsem hektický život, ráda jsem cestovala a na doktory jsem neměla čas. Ten kritický prosincový večer jsem byla vyzvednout betlémské světlo a koupit stromeček, večer jsem balila dárky. Byla sobota a já byla ráda, že mám vše zorganizované. Ještě pak koupit kapra a budou Vánoce, říkala jsem si v posteli. V neděli ráno už jsem se ale neprobudila. Manžel zavolal záchranku a zbytek vím jen z vyprávění, protože jsem upadla do kómatu.
Jak dlouho jsi byla „mimo“ a jaké byly tvé první pocity po procitnutí?
Probrala jsem se až v únoru. Pamatuji si, že se na pokoji mluvilo o válce na Ukrajině a já jsem vůbec nechápala, co se děje. Říkala jsem si, jaká válka? Všichni se zbláznili? Teprve večer mi manžel vysvětlil, že začal válečný konflikt Ukrajiny s Ruskem. A potom začal skutečný boj o přežití. Nechodila jsem, špatně jsem mluvila, koncentrace byla na nule a po operacích jsem byla bez vlasů a o 20 kilo lehčí. Moje krátkodobá paměť prakticky neexistovala.
Co ti v nejtěžších chvílích nejvíce pomáhalo se nevzdat?
Nejsilnější motivací byla rodina. Synovi bylo tehdy šest let. Kvůli covidu za mnou nemohl do nemocnice, ale vědomí, že je oba s manželem mám, mě drželo nad vodou. Lékaři se báli, jestli si budu rodinu vůbec pamatovat. Zajímavé bylo, že jsem ze začátku lépe reagovala na angličtinu než na češtinu, což bylo štěstí, protože můj manžel je cizinec a česky nemluví.
Rehabilitace po takovém úrazu bývá dlouhá. Jak probíhala u tebe?
V březnu mě převezli do Kladrub, kde jsem se znovu učila chodit a mluvit. Pak jsem docházela na Albertov na intenzivní trénink s celým týmem odborníků – od speciální pedagožky a psychologa až po fyzioterapii a logopedii. Právě logopedka mě pak nasměrovala do organizace Cerebrum.
V čem pro tebe bylo zapojení do Cerebra důležité?
Zpočátku jsem si říkala, že mezi tu „bandu bláznů“ nezapadnu, ale teď jsem tam šťastná. Chodím na jógu, bowling, do literárního klubu a potkávám lidi s podobným osudem. Je to skvělá parta, kde si lidé vzájemně pomáhají. Cítit se spokojená v kolektivu je pro mě teď nesmírně důležité.
Změnil tento zážitek tvůj pohled na svět?
Určitě. Jsem pokornější a vážím si drobností. Tolik nekritizuji a víc se věnuji rodině. Možná mě „ten nahoře“ chtěl jen varovat, abych v životě trochu zpomalila.
Jak vypadá tvůj život dnes? Podařilo se ti vrátit k běžným povinnostem?
Můj život je teď fajn. Vyzvedávám děti a rozvážím je na kroužky, což je pro mě stále výzva, abych si pamatovala všechna jména a místa. Ale zvládám i věci, které by mi dřív přišly nepředstavitelné – zvládnu vyplnit daňové přiznání, vyřídit hypotéku, obsluhovat datovou schránku a klidně i opravím myčku.
Co bys vzkázala lidem, které potkal podobný osud?
Nevzdejte to! Nic není zadarmo a člověk musí neustále trénovat fyzičku i paměť, ale i s poškozením mozku se dá žít velmi hezký a naplněný život.
