Postavení a diskriminace osob po poranění mozku v České republice

Cílem projektu bylo upozornit na současnou neuspokojivou situaci v oblasti systému péče o osoby, jež utrpěly poranění mozku a přispět k systémové změně v péči a k návaznosti a propojenosti zdravotně sociálních služeb pro osoby po poranění mozku.

Dílčími cíly projektu bylo:

  • zvýšení informovanosti odborné i širší veřejnosti o problematice poranění mozku

  • posílení právního vědomí pacientů a jejich rodin skrze vydané informační brožury

  • medializace současné situace osob po poranění mozku v České republice a iniciování veřejné diskuse

  • návrh systémových řešení a postupů v organizaci péče a služeb určených osobám po poranění mozku

Mapování zkušeností, problémů a diskriminace po poranění mozku

Samotnému dotazníkovému výzkumu předcházel kvalitativní sběr dat při rozhovorech a v rámci focus group, který se zaměřil na celkové zkušenosti a změny životního stylu osob po poranění mozku. Dotazníkový výzkum jsme následně realizovali v součinnosti s některými spolupracujícími odborníky z neurologií, neurochirurgických oddělení a z rehabilitačních ústavů. Cílem bylo zjistit jaké mají osoby po poranění mozku zkušenosti s dostupností informací, rehabilitace, podpory a dalších návazných služeb a jaké jsou jejich zkušenosti s diskriminací a současně identifikovat hlavní problémy systému následné péče o osoby po poranění mozku.

Celkem jsme distribuovali více než 350 dotazníků, také jsme vytvořili on-line verzi dotazníku, kterou respondenti mohli vyplnit na webových stránkách sdružení.

Po analýze a interpretaci získaných dat byla sepsána hodnotící zpráva o oblastech, ve kterých se lidé po poškození mozku cítí nejčastěji diskriminováni. Ke stažení ZDE.

Mezinárodní konference „Poranění mozku a co dál?“

Na této konferenci představili zahraniční odborníci z Francie (Gerard Geneau - prezident Union National de Famille de Traumatisé Cranien) a Holandska (Dr. Gerard Ribbers), Dánska (Mgr. Hana Malá) a Německa (Dr. Marcela Lippert-Gruner, Ph.D.) systémy a legislativní rámec systém a organizaci neurorehabilitace a péče o osoby po poškození mozku v jejich zemích. Čeští odborníci vymezí současnou situaci v oblasti následné péče o lidi po poranění mozku (Prof. MUDr. Ing. Petr Fiala, Doc. MUDr. Olga Švestková Ph.D., Ing. Strnadová atd.). Vystoupila i zástupkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny, MUDr. Švecová, která je klíčovým aktérem systému zdravotní péče z hlediska výše plateb za ošetřovatelskou a rehabilitační péči. Konference se zúčastnili i rodinní příslušníci a osoby po poranění mozku se svými příspěvky. Na konferenci byly předneseny i výstupy výzkumu realizovaného v rámci projektu se zkušeností s dostupností rehabilitace, podpory a služeb.

Konference se konala v prostorách Poslanecké sněmovny.

Konference se zúčastnilo 196 osob, kapacita byla plně využita, což potvrzuje aktuálnost této problematiky.

Sborník příspěvků z konference

Sborník příspěvků z mezinárodní konference v rozsahu 112 stran byl vydán v dubnu 2009. Sborník obsahuje příspěvky autorů, kteří se účastnili konference a jsou jak v jejich originální, tak české verzi. Sborník byl vydán v 300 kusech a je průběžně distribuován zájemcům z řad odborníků, úředníků atd.

Sborník je přílohou této závěrečné zprávy.

Veřejná debata „Poranění mozku, aneb hodně odvahy“

Účastníci – debatující:

  • Prim. MUDr. Yvona Angerová - Klinika rehabilitačního lékařsví 1.LF UK

  • Bc. Marcela Janečková – CEREBRUM

  • PhDr. Petr Kulišťák - Vojenský rehabilitační ústav Slapy (neuro-psychlog)

  • Mgr. Irena Köhlerová, MBA - MZČR

  • Ing. Jaroslava Strnadová – MPSV

  • MUDr. Miloslava Švecová – VZP ČR

  • Moderátor: MUDr. Jiří Pešina (Český rozhlas)

Debata se konala v Domě Architektů ABC, Václavské náměstí, Praha.

Celkem se jí zúčastnilo vice než téměř 60 osob, především rodinných příšlušníku, osob po poranění mozku, odborníků.

Z témat, která nejčastěji jak od rodin, tak odborníků zaznívala, byla nízká informovatnost, podpora psychologa v návratu do přirozeného případně pracovního prostředí, nedostupnost některých služeb. Diskutující se shodli na faktu, že halvním problémem je nedostatečná mezirezortní spolupráce a celkoě špatná koordinace systému následné péče osob po poranění mozku.

Články – související

  1. Český zdravotní systém a rehabilitace osob po poranění mozku. Publikováno 9. 3. 2009, Zdravotnické noviny. Autor: doc. MUDr. Olga Švestková, Ph.D.

  1. Na osoby s poraněním mozku české zdravotnictví jaksi zapomnělo. Publikováno dne 8. 10. 2008 v OS Noviny. Autor: Bc.Marcela Janečková

  2. O pacienty s poškozením mozku se nikdo nestará

  3. Péče o lidi po mrtvici v Česku vázne, chybí kvalitní rehabilitace. Publikováno 13. března 2009

  4. Francouzský systém péče a rehabilitace osob po poranění mozku. Publikováno dne: 2.3.2009, Zdroj: Zdravotnické noviny. Autor: Bc. Marcela Janečková

  5. Postavení a diskriminace osob po poranění mozku v systému zdravotně-sociální péče Vyšlo v časopisu Sociální péče, 6/ 2008. Autor: Bc. Marcela Janečková

Příloha č. 1

Předběžné výstupy focus groups a výzkumu „Dostupnost rehabilitace, podpory a služeb a diskriminace po poranění mozku“

Časté následky poranění mozku

Ve většině případů platí, že poranění mozku nezanechává pouze izolované deficity, jako např. jen tělesné postižení, ale komplexní postižení kombinující v různé míře většinu dále uvedených deficitů. Mezi nejčastější důsledky poranění mozku, jak sami respondenti identifikují, patří poruchy kognitivních a exekutivních funkcí (poruchy paměti, pozornosti, plánování, iniciace, rozhodování, organizace, náhledu), fyzických a smyslových funkcí (tělesné postižení, ochrnutí, ztráty a poruchy citlivosti, hmatu, čichu, zraku, sluchu, poruchy rovnováhy, snadná unavitelnost), poruchy řeči nebo schopnosti komunikovat (afázie, dysartrie), změny chování a emočního prožívání (lítostivost, iritabilita, snížená emoční kontrola, deprese, agresivita atd). Respondenti uvádějí, že se po úrazu hlavy změnila celá jejich osobnost. Z výpovědí respondentů je zřejmé, že následky poranění vnímají jako obtížně pro okolí rozpoznatelné nebo „neviditelné“, což považují za problematické především v komunikaci s ostatními lidmi a jejich pochopení problémů, které mají, dále pak při rehabilitaci (pokud nemají viditelné fyzické postižení obtížněji se domáhají rehabilitace) a celkově dostuposti některých služeb a pomoci (jednání s úředníky, kteří nerozumějí jejich problémům).

U všech respondentů po poranění mozku či cévních mozkových příhodách dochází po poranění k naprostému obratu v jejich životě, a to především v těchto oblastech – práce, mezilidské vztahy, rodina, rehabilitace, diskriminace.

Práce hraje v životě všech respondentů velmi důležitou roli. Nemusí se jednat o práci v pravém slova smyslu, jde především o nalezení nového směru v životě, nového uplatnění. Většina respondentů o svou původní práci přišla. Jako hlavní důvody uváděli to, že by ji brzo po úrazu nezvládali, nebo došlo k zániku pracovní pozice v době jejich rehabilitace. Většina respondentů se nejprve musela naučit se svými následky fungovat v běžném životě a následně se snažila najít možnost pracovního uplatnění. Téměř 70 % respondentů zůstalo po poranění mozku v částečném nebo plném invalidním chůdodu bez pracovního zařazení. Důvody pro usilovné hledání práce uvádějí dotazovaní dva. Jedná se přirozeně o výdělek, o jakési přilepšení do svého rozpočtu, mnoho respondentů však uvádí především potřebu „být nějak užitečný“. Práce má pro lidi po poranění velký význam nejen tedy z důvodů finančních, ale především z důvodu zlepšení jejich psychiky. Ti respondenti, kteří původně pracovali na dobrých pozicích a práce je bavila, uvádějí, že měli velké problémy připustit si, že již své zaměstnání zvládat nebudou. Oblast pracovního zařazení by měla být ještě více rozpracována. Bylo by zajímavé zabývat se možnostmi zaměstnávání osob po poranění mozku a ochotou zaměstnavatelů tyto osoby zaměstnávat.

Sociální podpora a mezilidské vztahy po poranění

Největší sociální podpory se respondentům dostává od rodiny, která jim často zajišťovala i rehabilitaci a sháněla další dostupné služby. Bez výjimky potvrzují, že je jejich největší oporou.

Respondenti zažívali i změny v partnerských vztazích, kdy u některých v důsledku poranění mozku došlo k rozvodu. Z výpovědí respondentů vyplývá, že jejich partnerům nevadil samotný úraz a jeho časné následky, naopak v době rehabilitace jim byli největší oporou, ale problémy a neshody, které vyplývaly na povrch po návratu z nemocnice do společné domácnosti. Někteří respondenti jako důvod identifikovali změnu jejich chování nebo osobnosti po poranění (větší emoční labilita, nižší trpělivost, výbušnost, únavnost, atd.). Těmto respondentům následně pomohla jejich původní rodina, ať už finančně, prakticky nebo psychicky. Také sourozenci jsou často uváděni jako významná životní opora. Obecně lze říci, že lidem, kteří nemají partnera nebo prošli rozvodem, pomohla jejich původní rodina. Naopak lidé, kteří se nerozvedli a partnera mají, vnímají jako největší oporu právě jeho.

Respondenti ale zároveň upozorňují na přílišné „přepečovávání“ ze strany rodiny, a jejich znekompetentňování pečujícími, což vnímají jako nepříjemné a ponižující.

Změny v mezilidských, pracovních, partnerských a osobních vztazích lze u respondentů po poranění mozku vnímat jako velmi významné. Z rozhovorů vyplývá, že jejich původní přátelství byla převážně zpřetrhána, zbyli tak jeden až dva přátelé. Přátele jako oporu po úrazu tedy ve většině případů neidentifikovali.

Shodně uvádějí úbytek přátel z následujících důvodů:

  1. Přátelé neví, jak se k nim mají chovat. důvodem je pravděpodobně nedostatek informací o poranění mozku a mohla by pomoci právě větší informovanost veřejnosti

  2. Mylně se domnívají, že jsou mentálně postižení  což může plynout právě z nedostatečné informovanosti o specifických následcích poranění mozku.

  3. Odlišný styl života úbytek společných zájmů a společných témat k hovoru vede k ochlazení vztahů

  4. Dlouhá rehabilitace často v jiném a vzdáleném městě izolace rehabilitovaného ochladnutí vztahů

  5. Změna osobnosti a chování, na kterou okolí neví, jak reagovat.

Po poranění hlavy však přirozeně následovalo období pocitu osamění, beznaděje a bezmoci, se kterým se museli všichni vyrovnávat. Respondenti uvádějí, že postupně získali nové přátele. Většinou se jedná o přátele s nějakým poraněním, se kterými se seznámili v rehabilitačních zařízeních či v dalších organizacích, které navštívili. Poté, co se jejich život „stabilizoval“, lze lidi rozdělit do dvou skupin. Ti, co se s následky nakonec vyrovnali, v současné době nemají problém pohybovat se ve společnosti „zdravých“ lidí, jsou relativně pozitivně naladěni a našli si náhradní možnost uplatnění ve společnosti. Vztahy s ostatními lidmi identifikují jako dobré. Druhou skupinu tvoří ti, kteří se s následky svého poranění «nevyrovnali «  z různých důvodů (uvádějí pochybení lékařů, popírání problémů a žádná pomoc psychologa, malá podpora rodiny, nebo naopak její přílišné «opečovávání»). Tito lidé jsou výrazně kritičtí vůči ostatním, negativněji naladěni a zároveň se snaží působit, jako že je ostatní lidé nezajímají, a že jsou nad ně povzneseni. Tyto problémy se projevují zejména v jejich rodinných vztazích.

Je patrné, že lidé po poranění by potřebovali pomoc psychologa (několik respondentů přímo uvádí, že pomoc psychologa potřebovali, ale nikdy se k ní nedostali), který by jim pomohl vyrovnat se s následky poranění. Systematickou pomoc psychologa obdrželo pouze malé procento respondentů. Celá řada respondentů, ačkoli měli následky v oblasti kognitivních funkcí a « problémy s psychikou » s psychologem nepracovala vůbec.

Změna osobních a rodinných vztahů po poranění mozku je dalším z témat, které by si zasloužilo hlubší prozkoumání. Zvyknout si a vyrovnat se se změnami v osobních a rodinných vztazích a změnami osobnosti je, spíše než samotnými lidmi po poranění, identifikonáno jako náročné jejich rodinnými příslušníky.

Oblast rehabilitace a dostupnosti služeb

Délka rehabilitace se dle respondentů pohybovala od tři týdnů do půl roku. Respondenti většinou rehabilitací prošli, ale jednalo se především o fyzioterapii a další druhy cvičení. V menší míře uvádějí i pomoc logopeda. Ojediněle zmiňují psychologa a ergoterapeuta. Pouze dva respondenti absolvovali téměř komplexní rehabilitaci. Důvodem byla pomoc rodin, které se samy aktivně na rehabilitaci podílely a přes různé známé zařídily různorodé druhy tréninku a postižení se tudíž začali rehabilitovat okamžitě po operaci. Ostatní respondenti, kteří neměli tak silnou podporu rodiny, nebo jejichž rodiny neměly dostupné informace o možnostech rehabilitace, často museli čekat několik týdnů až měsíců, než se uvolní místo v rehabilitačním zařízením, kde následně absolvovali právě především fyzioterapii, v menší míře logopedické cvičení a dále ergoterapii. Ačkoli více než 70 % dotazovaných uvádí nějaké změny nebo problémy v oblasti kognice (zejména poruchy paměti, pozornosti, porozumění informacím) a psychiky (nejvíce náladovost, irritabilita, « smutek »), systematickou pomoc psychologa obdrželo pouze malé procento z nich (cca 20 %). Ačkoli téměř 50% respondentů uvádí mezi následky poranění poruchy čtení, psaní a počítání, pouze 2% z nich obdržela rehabilitaci těchto funkcí se speciálním pedagogem. Respondenti, kteří něměli žádné fyzické následky, ale pouze « neviditelné » postižení a poruchy kognice, neobdrželi rehabilitaci žádnou. Z rozhovorů současně vyplývá, že jsou to právě problémy v oblasti psychiky a myšlení, které respondenty nejvíce zatěžují a překážejí jim při návratu k pracovnímu a společenskému uplatnění.

Jen málo který respondent využil některé další podpůrné a sociální služby. Respondenti většinou nevědí, jaké možnosti mají a kde je mohou shánět (lékaři většinou nedávají informace o návazných sociálních službách). Ze služeb, které využili, se jednalo především o nárazové rekondiční pobyty, nebo služby organizací, které pomáhají sehnat práci lidem se zdravotním postižením, dále klub Cerebra (trénink kognitivních funkcí, podpůrná skupina). O těchto službách se respondenti dozvěděli často « náhodou » a až s odstupem několika let po poranění. Možnosti chráněného bydlení, denního centra, podporovaného zaměstnávání, nebo pracovní rehabilitace nevyužili žádní nebo minimum mimopražských respondentů. (pozn. autorky: v současnosti v České republice neexistuje žádná možnost chráněného bydlení ani denní centrum specificky zaměřené na problematiku osob po poranění mozku)

V průběhu šetření jsme se zaměřili i na oblast diskriminace. Celkově se respondenti převážně brání slovu diskriminace, které vnímají jako příliš silné. Část respondentů si často ani neuvědomuje, že některé chování je diskriminační a považuje ho spíše za normální, ač nepříjemné. Nevhodné nebo nepříjemné chování od svého okolí zažili však všichni dotazovaní respondenti. Pouze malé procento respondentů v dotazníkovém výzkumu uvedlo, že byli diskriminováni. To si však vysvětlujeme právě tím, že v dotazníku bylo použito slova diskriminace, které respondenti pravděpodobně, jak již bylo výše uvedeno, vnímají jako příliš silné.

Nejčastěji se respondenti cítí v důsledku poranění mozku diskriminovaní ve dvou oblastech, a to v oblasti práce a pracovního uplatňění a v « přístupu ostatních lidí ». Již výše bylo zmíněno, že většina respondentů přišla o původní práci. Velmi obtížným shledávají návrat do původního zaměstnání, hledání si nového zaměstnání nebo přístup a chování jejich kolegů a zaměstnavatelů. Druhou diskriminační oblastí je přístup ostatních lidí, respondenty nejčastěji zmiňovaných úředníků a lékařů. Především je zmiňován přístup lékařů, kteří se, dle respondentů, chovají « povýšeně ». Jedná se především o:

  1. Konečné soudy o jejich zdravotním stavu, což je všeobecně považováno respondenty za velmi demotivující a především nepravdivé.

  2. Mluvení „o nich bez nich, před nimi“, což dotazovaní vnímají jako velmi ponižující.

  3. Nedostatečná informovanost, velmi obtížná dostupnost informací.

Z těchto tří jevů, které respondenti zažívají především v nemocničních zařízeních, je patrná značná „vzdálenost“ lékaře od pacientů (přetrvává představa, že lékař má za úkol léčit a ne s pacienty diskutovat). Respondenti rozlišují mezi přístupem lékařů v nemocnici, kde jsou jen « kusem masa » a zcela odlišním přístupem lékařů a odborníků v rehabilitačních zařízeních, který považují za velmi vstřícný. Respondenti dále zmiňují, že okolí má tendenci za ně rozhodovat, a tak je v podstatě omezují na pouhé pasivní příjemce péče.

Jako další, již méně časté oblasti diskriminace, respondenti identifikovali přístup na úřadu práce, hodnocení lékařskou posudkovou službou, slovní šikanu od spolužáků, nevhodné zacházení ze strany psychologa, psychiatra a obvodního lékaře, chování veřejnosti v MHD, neposkytnutí individuálního studijního plánu na VŠ.

Informovanost považují respondenti za zcela nedostatečnou. Většinou jim nebylo vysvětleno, co se jim přesně stalo, jaká mohou nastat rizika, možnosti rehabilitace, ani jim nikdo neosvětlil všeobecná specifika poranění mozku. Tyto informace se dotazovaní dozvídali až s velkým zpožděním od jiných pracovníků, kteří toto ani za povinnost nemají (např. od logopeda/ky) a dále od neziskových organizací. Respondenti také poukazují na potřebu velké dávky zvídavosti a opakovaného dotazování jako základní předpoklad k získání informací. Dále respondenti pociťují, že nebyli dostatečně informováni o svém stavu a možnostech léčby. Nedostatečnou informovanost většinou respondenti nepovažují za diskriminační, ovšem většina z nich toto téma zmiňuje. Objevuje se i názor, že neinformovanost byla způsobena nedostatečnou zvídavostí respondenta (tj. jeho chybou). Důležité je upozornit, že část respondentů byla po poranění silně dezorientovaná a s lékaři tedy komunikovala především rodina. Při rozšíření výzkumu by bylo zajímavé zaměřit se právě na zkušenosti rodiny s dostupností informací od lékařů.

Závěrem

Díky pokrokům v oboru akutní medicíny přežívá větší množství raněných, kteří však zůstávají velmi vážně postiženi. Jejich rodiny, tímto stavem výrazně zasažené, zůstávají vzhledem k nedostatečně propracovanému systému pomoci často zcela osamocené. Obtížné postavení těchto raněných a jejich rodin se týká nejen dostupnosti informací, adekvátní rehabilitace, služeb a psychosociální podpory, ale i finanční náročnosti péče spojené i s častou změnou rolí partnerů (poranění mozku se častěji stává mužům a se ztrátou zaměstnání přechází tato povinnost na manželky, které tak musejí pečovat a zajišťovat celé domácnosti samy).

Za klíčové a velmi problematické lze tedy považovat absenci nebo špatnou dostupnost některých odborníků, kteří jsou pro úspěšný návrat osob po poranění mozku do běžného života zcela nezbytní, jako jsou například neuropsychologové, ergoterapeuti, speciální pedagogové, logopedi… Tato absence se projevuje nejen v oblasti následné péče a rehabilitace, ale již ve fázi akutní, kdy jsou dotyční ještě v komatu.

Efektivní systém rehabilitace a péče by měl reagovat na legitimní potřeby osob, které jej využívají. Nemá smysl například poskytovat pouze fyzioterapii, jak tomu bylo u většiny respondentů, když dotyčný potřebuje trénovat čtení, psaní, počítání, řeč a myšlení, které má v důsledku poranění poškozené. Nejen kvalita poskytované zdravotní, zdravotně-sociální a sociální péče, které se pacientům po poranění mozku a jejich rodinám dostane, ale i návaznost, kontinuita a regionální dostupnost daných služeb, patří mezi hlavní determinanty jejich úspěšného návratu a reintegrace do pracovního a společenského života a tedy jejich celkové kvality života po poranění. Tam, kde služby existují (situace je samozřejmě mnohem lepší v Praze), chybí jejich provázanost a kontinuita, která je pro lidi po poranění mozku zcela zásadní, a to zejména v období po poranění, kdy je jejich potenciál k rehabilitaci poškozených funkcí mnohem vyšší. Nezřídka se tak stává, že pokud dotyčný neměl fyzické postižení, v jehož případě byl většinou poslán do některého z rehabilitačních ústavů, neobdrží rehabilitaci a podporu vůbec, a to i přes to, že může mít celou řadu kognitivních deficitů, které omezují jeho opětovné pracovní a sociální začlenění.

Protože v některých regionech neexistují dostupné služby určené této cílové skupině, osoby s těžším postižením jsou mnohdy odkazovány na psychiatrické kliniky nebo ústavy pro osoby s mentálním postižením, které nejsou uzpůsobeny na léčbu a rehabilitaci komplexu kognitivních, smyslových, emočních a fyzických deficitů. Navíc lidé po poranění mozku většinou netrpí duševní poruchou a nemusejí mít ani mentální postižení. Tím se pro ně návrat do přirozeného prostředí může stát mnohem obtížnější.

Za nedořešenou lze považovat oblast podpory rodin pečujících o svého blízkého, který je velmi těžce postižený, nebo zůstal po úrazu ve vigilním kómatu. Z naší zkušenosti vyplývá, že české rodiny se příliš často ocitají ve slepé uličce, jsou vyčerpané 24 hodinovou péčí a neustálým „bojem“ s úřady, pojišťovnami, finanční náročností takové péče a v  neposlední řadě emočním vypětím, které je s danou situací spojené. Respitní péče, denní centra nebo další podpůrné služby jsou v mnohých regionech nedostupné, což vede k častému vyčerpání rodin. V některých regionech je i velmi obtížná dostupnost domácí ošetřovatelské péče a osobní asistence. Osoby po poranění mozku velmi často žijí doma se svými partnery, rodiči a dětmi, které se o ně starají.

Co potřebují lidé po poranění mozku a jejich rodiny:

  • Mít přístup ke komplexní rehabilitaci již v akutní fázi a pokračování rehabilitace i v dalších fázích až po integraci do pracovního nebo společenského života

  • Mít dostatek informací (o poranění, jeho následcích, možnostech léčby a rehabilitace, dostupných službách) v průběhu léčby a rehabilitace

  • Mít dostatek psychologické a sociální podpory, která by ulehčila osobám a jejich rodinám vyrovnat se se změnami způsobenými poraněním mozku

  • Mít přístup k řádné diagnostice (především neuropsychologické, ergodiagnostické) následků poranění, na níž by navazovala cílená pracovní a sociální rehabilitace prováděná multidisciplinárním týmem.

  • Mít přístup k malým, regionálně dostupným a specializovaným pobytovým zařízením pro osoby po poranění mozku (zejména pro osoby nacházející se v perzistentním vegetativním stavu, apaliky a osoby s těžšími poruchami chování), které by byly vybaveny dostatečným technickým a personálním vybarvením

  • Mít přístup k respitní péči, kterou by mohly využívat rodiny pečující v domácím prostředí o osoby po těžkém poranění mozku (denní centra, stacionáře)

  • Zajistit provázanost, ucelenost a koordinovanost zdravotně-sociální péče o osoby a rodiny po poranění mozku tak, aby osoby a rodiny roky netápaly


CEREBRUM - Sdružení osob po poranění mozku a jejich rodin, z.s.
Křižíkova 56/75A 186 00 Praha 8
Telefon: (+420) 226 807 048
E-mail:

vytvořeno www.netplanet.cz

CEREBRUM 2013

;