Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením a její dopad na osoby po poranění mozku

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením v České republice vstoupila v platnost 28. října 2009. Tato Úmluva výrazně rozčeřila stojaté vody právních dokumentů, které se týkají zdravotně postižených osob a je tak vítanou právní pomocí i pro osoby po poranění mozku.

Vedle formulovaných práv zdravotně postižených osob dokument definuje i svůj primární účel, kvůli kterému vznikl a to snahu podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti. Do obecných zásad Úmluvy, které se rozhodly smluvní státy dodržovat, patří zejména respektování přirozené důstojnosti, nediskriminace, plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením, rovnost příležitostí, přístupnost, rovnoprávnost mužů a žen a respektování rozvíjejících se schopností dětí se zdravotním postižením. Úmluva taktéž signatářské státy zavazuje k obecnému zvyšování povědomí, přístupnosti a tedy i odstraňování bariér a překážek, rovnosti před zákonem, přístupu ke spravedlnosti, svobodě a osobní bezpečnosti, v neposlední řadě proklamuje ochranu před mučením, nelidským zacházením a zneužíváním.

Proklamovaná práva Úmluvy versus realita

Přesto, jedním z důvodů vzniku tohoto článku není snaha seznámit čtenáře o obecné rovině dokumentu, ale analyzovat tuto Úmluvu z hlediska problematiky poranění mozku. A tak se naskýtá otázka: co nabízí ona Úmluva osobám po poranění mozku? Po bližším studiu dokumentu zjistíme, že v něm nalezneme hned několik bodů, které jsou v přímém kontrastu s reálnou situací osob po poranění mozku v České republice. Důležité je však především poznamenat, že tato Úmluva jako jedna z prvních nabízí i konkrétní postup, jak se v případě neplnění proklamovaných práv a ustanovení domoci spravedlnosti.

Jedním z výše zmíněných bodů je například z Článek 19., kde se mimo jiné píše, že státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají rovné právo všech osob se zdravotním postižením žít v rámci společenství, s možnostmi volby na rovnoprávném základě s ostatními, a přijmou účinná a odpovídající opatření, aby osobám se zdravotním postižením usnadnily plné užívání tohoto práva a jejich plné začlenění a zapojení do společnosti, mimo jiné tím, že zajistí, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, rezidenčním službám a dalším podpůrným komunitním službám, včetně osobní asistence, která je nezbytná pro nezávislý způsob života a začlenění do společnosti a zabraňuje izolaci nebo segregaci. Jak jsme však zjistili z výzkumu, který jsme realizovali v rámci projektu Přenos dobré praxe a zkušeností v sociálním začleňování osob po poranění mozku, právě tyto služby nejsou pro osoby po poranění mozku téměř dostupné, a pokud jsou, vyznačují se značnou regionální disproporcí. Lidé v regionech, kde sociální a zdravotní služby pro osoby po poranění mozku chybí, jsou nuceni dojíždět mnohdy i několik stovek kilometrů tam, kde potřebné služby existují. S tímto fenoménem „pacientské turistiky“ souvisí i celá řada dalších negativních jevů, které nemusí zasáhnout pouze postiženého člověka, ale například i jeho nejbližší, tedy rodinu či partnery (velké výdaje za cestování, ztráta práce v místě bydliště, psychická a fyzická únava, sociální exkluze).

Na dalším místě Úmluvy OSN se smluvní státy zavazují k zajištění přístupu ke zdravotním službám, i léčebné rehabilitaci. Úmluva jde v oblasti poskytované rehabilitace a zdravotních služeb ale ještě dále a žádá, aby komplexní habilitační a rehabilitační služby a programy, především v oblasti zdravotní péče, zaměstnanosti, vzdělávání a sociálních služeb začínaly pokud možno co nejdříve a byly založeny na multidisciplinárním posouzení individuálních potřeb a předností a podporovaly zapojení a začlenění do společnosti a všech oblastí jejího života, byly dobrovolné a dostupné pro osoby se zdravotním postižením co nejblíže místu jejich bydliště, a to včetně venkovských oblastí.

Přečteme-li si tato slova ještě jednou, tak zjistíme, že ani jedno z tvrzení není v České republice pro osoby po poranění mozku splněno na plných 100%. Problém identifikujeme například u oněch venkovských oblastí. Ze závěrů výzkumu Analýzy služeb pro osoby po získaném poškození mozku je totiž patrné, že pokud služby pro osoby po poškození mozku vůbec existují, pak jsou soustředěny do velkých měst (nejvíce do Prahy, dále měst krajských) [1]. Povinnost poskytovat služby rehabilitace co nejblíže místu bydliště dané osoby je tedy za současného stavu nereálná, v oblasti rehabilitace následků poranění mozků je časté, že člověk je umístěn v některém z rehabilitačních ústavů, který je vzdálen i několik stovek kilometrů od domova. Velice často je zde člověk umístěn na několik měsíců, v tomto ústavu daleko od domova pak tráví veškerý svůj čas, daleko od rodiny a daleko od svého regionu. Svým pojetím tak rehabilitační ústavy spíše než přirozené prostředí připomínají totální instituce, tedy místa, kde lidé vykonávají veškeré své denní aktivity (spánek, práce, volný čas), a to zcela odříznutí od vnějšího prostředí (Goffman: 1961) [2].

Úmluva se dotýká i oblasti podpory zaměstnanosti zdravotně postižených (tedy i osob po poranění mozku). Doslova se v ní píše, že se smluvní státy zavázali k podpoře pracovní a profesní rehabilitace osob se zdravotním postižením, stejně jako programů zaměřených na udržení pracovního místa a návratu do zaměstnání. I v této oblasti je tento závazek pro nás stále ještě nereálný, v České republice je počet služeb pracovní rehabilitace a programů podporovaného zaměstnání zaměřených na cílovou skupinu osob po poranění mozku velice malý, a pokud se tyto služby vyskytují, pak pouze na území hlavního města Praha.

Jak hájit svá práva?

I přesto, že instituce OSN může na někoho působit zkostnatěle a staromódně, nabízí Úmluva ve svém Opčním protokolu návod, jak se domoci v Úmluvě deklarovaných práv. Těmi, kdo by měl upozorňovat na to, že nejsou práva zdravotně postižených naplněna, by měla být především občanská společnost, konkrétně pak osoby se zdravotním postižením samotné a jejich reprezentativní organizace.

Jak tedy upozornit na to, že jsou práva a ustanovení Úmluvy porušována? Spravedlnosti se můžeme dožadovat oznámením Výboru OSN (důležité je, aby osoba či skupina osob spadala do jurisdikce, tedy do soudní pravomoci, tohoto Výboru). Oznámení musí mít určité náležitosti, jinak jej může Výbor odmítnout. Nemělo by být anonymní, věc by měla být před Výborem projednávána vůbec poprvé a neměla by být zároveň projednána u jiného mezinárodního orgánu (například u Soudu pro lidská práva ve Strassbourgu).

Oznámení je dále zamítnuto, pokud nebyly vyčerpány všechny dostupné vnitrostátní opravné prostředky (leda že by bylo opravné řízení neodůvodněně protahované), je zjevně nepodložené nebo nedostatečně opodstatněné. Zamítnutí následuje také, pokud ke skutečnostem, které jsou předmětem oznámení, došlo před vstupem tohoto protokolu v platnost pro příslušný stát.

[1] Výzkum analýzy potřeb pro osoby po získaném poškození mozku, Cerebrum, 2010

[2] Asylums – Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (Goffman, E.), New York: Anchor Books, 1961)